Václav Mareš

Počátky mého fotografování bych datoval někdy do období roku 1989… Dostal jsem Smenu 8M a děda mě postupně zasvěcoval do tajů fotografování, kdy použít jakou clonu v kombinaci s nastavením světla a tak dále. Dnes se na to dívám s úsměvem, nebylo to nic složitého, ale v nějakých deseti letech to pro mě byla velká věda ;-).

Za každé ušetřené peníze jsem v papírnictví na náměstí kupoval ruské černobílé filmy 21 DIN. Nedá se říct, že by se všechny vyvolaly natož, aby se zvětšovaly fotografie, hlavní bylo samotné fotografování.

Postupem času můj zájem o focení ustoupil do pozadí a já se věnoval jiným zájmům.

Někdy v roce 2003 jsem si koupil kompakt od Canonu. Fotil jsem si různě své okolí, návštěvy kulturních zařízení, výlety a do té doby bych již pomalu začal počítat i začátky reportážního focení (Mikuláš, Posvícení v Dašicích atd.) V roce 2005 jsem byl oficiálně požádán, jakožto majitel digitálního fotoaparátu, o nafocení akce „Návrat Josefa Vosáhla“. Pochopitelně jsem nebyl jediný s fotoaparátem v ruce, další dva moji „kolegové“ měli však zrcadlovky. Mně díky této akci došlo, že jestliže se chci věnovat focení víc, digitální kompatík mi stačit nebude. V červnu toho samého roku jsem po pečlivém nastudování recenzí na internetu a po poradách s několika fotografy zakoupil Canon EOS 350D se setovým objektivem a základním teleobjektivem.

Dovolím si říct, že od tohoto bodu začalo mé focení v pravém slova smyslu. Občas přišla nějaká reportáž, jindy zas focení jen tak pro zábavu a pro získání více zkušeností. Začal jsem se zajímat o focení i z teoretického hlediska, což se projevilo hlavně čtením časpisů a knih s fotografickou tématikou, prošel jsem i jedním kurzem v IDIFu.

K focení koncertů jsem se dostal díky Danielu Vojtíškovi, který mne nejen na jeden takový koncert pozval, ale pomohl mi v mých začátcích i s nastavením fotoaparátu. Důvod byl prostý, fotoaparát jsem měl všehovšudy ani ne týden a příliš jsem si s ním nevěděl rady. I přes tuto komickou příhodu mne poté Daniel požádal, zda bych nemohl jeho přítelkyni nafotit vernisáž v pražském A Studiu Rubín. Vědom si svých nemalých rezerv, jsem se zdráhal takového zodpovědného úkolu ujmout. Odpověď byla jednoduchá: „neboj…bude tam i TV a rozhlas…a Ty“.

Dalo by se říct, že divadelní a koncertní prostor A Studia Rubín mi doslova odstartoval mé další fotografické působení. V duchu úsloví „být ve správný čas na správném místě“, jsem se během vernisáže dostal i k focení pořadu Barování, čímž jsem se dostal i k focení divadla a dnes jsem rezidentním fotografem zmiňovaného Rubínu.

V této chvíli bych rád předal slovo Lence…

„Když jsem byla požádána o napsání pár slov o Vaškově focení, řekla jsem si, že to bude jednoduché. Opak je ale pravdou. Díky spolupráci s Vaškem jsem už měla možnost vidět fotky různé, ze všelijakých úhlů, pozic, nasvěcené nebo naopak focené za hrozných světelných podmínek (červené světlo budiž toho příkladem). Jsem sice fotograf amatér, ale dovolím si říct, že poznám fotku, která se mi líbí a tu, na které mi něco nesedí. U Vaškových fotografií jsem se opravdu ještě nikdy nesetkala s žádnou nepovedenou nebo vyloženě špatnou fotkou.

Ještě dřív než jsem měla to štěstí poznat Vaška osobně, mne velice zaujaly fotky ze svateb, které mají nápad a jsou originální. Kdo by z takového významného dne, nechtěl krásné fotky s originálním rukopisem? Za poslední měsíc jsem absolvovala několik různých akcí, na kterých Vašek působil jako fotograf. Je jedno, jestli zrovna fotí divadelní představení, koncert nebo jestli si vás vybere jako svou „oběť“ a zvěční vás jako publikum nebo návštěvníky, každá fotografie zachycuje přesně tu atmosféru, která v ten moment hýbala klubem či divadlem.

Jedna z hlavních věcí, které na Vaškovi hluboce obdivuji a určitě nejsem sama, je jeho profesionální přístup nejen k focení, ale i ke kontaktu s lidmi, které zachytí ve svém objektivu. Zde je nutno podotknout, že v A Studiu Rubín, kterou považuji za Vaškovu domácí scénu, můžete narazit na mnoho tváří známých z televize a divadla, na kterých se občas vyřádí i bulvární deníky. Kromě samozřejmé dochvilnosti, přesnosti a vždy plného profesionálního nasazení, jsem už tak byla u Vaška několikrát svědky scénky, kdy se nejdříve zeptal přímo, jestli může někoho z těchto známých tváří vyfotit. Musím uznat, že mne takový přístup nejdříve překvapil a když jsem se dívala na reakce takto dotazovaných lidí, nebyla jsem sama. Záhy jsem ale pochopila, že se jedná o jednu z mnoha složek, které tvoří profesionální přístup fotografa a kromě jiného mu zaručuje i dobré renomé v této sféře. Uznejte, pořídit momentku a poslat jí s vidinou tučného výdělku do bulváru, dokáže každý. Chovat se takto slušně a s respektem umí opravdu jen profesionál.

A co bych dodala na závěr? Napadá mě jen jedna věc, která se může někomu zdát triviální, ale… Víte, nejsem člověk zrovna fotogenický a objektiv mě spíš rád nemá a já sama k sobě jsem na fotkách možná až brutálně kritická. Tak proč se na Vaškových fotkách líbím i sama sobě?“

Lenka Krsová